Vývoj institucí

Pozdější název zvláštní školy je ZŠ praktická, a pomocné školy ZŠ speciální. Aktuální název bývalé ZŠ praktické je právě ta škola zřízená dle  § 16 odst. 9 školského zákona.

A teď přichází konečně na řadu ten rozdíl. Také pro děti se zrakovými, sluchovými, řečovými atp. poruchami existují školy zřízené dle paragrafu 16 odst. 9. Takže tento pojem zaštítil všechny poruchy naráz, což předtím nebylo.

Ještě připojím poslední informaci, a to sice radu, jak si tohle všechno pamatovat. Paragrafové školy se řídí ŠVP pro ZV (tedy pro základní vzdělávání, výsledkem je dokončení základního vzdělání, které ale může mít snížené výstupy). Snaží se tedy přiblížit běžným ZŠ, akorát skrze méně dětí ve třídě mají individuálnější přístup. A taky tam jsou další, jiné výhody, ale taky nevýhody oproti běžným ZŠ. To by bylo zase jiné velké téma.

ZŠ speciální se oproti školám paragrafovým vlastně ani "nesnaží" dosáhnout základního vzdělání (nýbrž tzv. základů vzdělání, v tomhle pojmosloví si kdysi lingvisté vyloženě vyhráli). Jsou to ty "těžké" případy, mají svůj vlastní RVP pro ZŠ speciální, zaměřují se přednostně na zvládnutí sebeobsluhy a dalších každodenních dovedností. Takže proto je dnešní zákon pojímá jinak, ale paragrafové školy zůstávají podobné těm mainstreamovým. Protože se snažíme o inkluzi, co to jde. A u těžkých případů to příliš nejde...

Ne tak docela. Paragrafové školy se nemusí nutně jmenovat podle typu postižení - dokonce by ani neměly, aby oficiálně "nedocházelo k ničemu proti inkluzi". Takže spousta takových škol se jmenuje prostě jen základní škola, a o jejích specifikách se dozvíš až teprve z webu, z oficiálních dokumentů, případně od lékařů, kteří tam Tvoje dítě pošlou... Zkrátka na první pohled to úplně vidět být nemusí.

Měl by moct. Před paragrafovými školami to určitě u některých žáků fungovalo, je tam trochu složitá logistika (přesuň si žáka v rámci učebního dne z jedné školy do druhé a zase do první, že jo), přednostně se to ale určitě nedělá. Tohle by byla teoreticky značka ideál, dělají to tak například v tom slavném Finsku, kterým se snad snažíme inspirovat. Ale já osobně neznám jediného žáka s postižením, který by střídal takhle výuku.

U koho se to naopak dělá i dnes, jsou žáci mimořádně nadaní - zase, nejsou to žádná kvanta, ale dá se udělat, že na některé předměty chodí takové dítko s jedním ročníkem a na jiné předměty třeba s ročníkem vyšším. Jelikož je to, ještě jednou, logisticky velmi náročné (i skrze celkovou organizaci - dodržení rozvrhu, počtu hodin, vyučujících, střídání náročnějších a jednodušších předmětů apod.), většinou se tomu, aspoň dle mých zkušeností z Brna, nikomu moc nechce a radši se snaží o ten opak, tedy aby žádní žáci z výuky neodcházeli.

V principu, skoro ano. Ale přesto vůbec ne. Existují dvě cesty, oficiální a neoficiální. Zaměřím se teď pouze na tu oficiální... Rodiče na základě komunikace s odborníkem sami zvolí, jestli jejich dítko (jakkoli postižené) bude navštěvovat školu běžnou, nebo neběžnou. Pokud si vyberou "neběžnou", tam se to odvíjí podle stupně postižení (v případě mentálního/kombinovaného jde tedy buď do zákl. školy paragrafové nebo speciální; v případě ostatních postižení většinou jen do těch paragrafových pro ten konkrétní typ postižení - ale i tam jsou výjimky, které půjdou radši do speciální školy, např. silní autisti, kde se mentální úroveň nedá zjistit a může být i v normě, nebo jiné, se zdravím související komplikované stavy).

Ale i v běžné škole může být dítě s jakýmkoli typem postižení, když na to přijde. Ty stupně PO 1-5 zahrnují ve svých tabulkách úplně vše, v principu dle míry samostatnosti/soběstačnosti, takže nějaký úplný "ležák" jasně pro speciální školu by se také mohl vzdělávat v běžné škole, s PO 5, plus ale!!! tam je velice důležitý detail. Tedy dva detaily. Běžná škola musí přijmout své žáky pouze v případě, že spadají do jejich "oblasti", kdyby nešlo o spádovou školu, může jakéhokoli žáka odmítnout - tudíž i dítko s postižením. A druhý detail je nutnost vytvoření dalšího ŠVP pro případ, že by se v běžné škole vzdělávalo dítko nesměřující k základnímu vzdělání, ale jen k těm základům vzdělání. Reálně to znamená, že škola, pokud to dítko přijme, má nějakou lhůtu, do které musí sepsat celý školní vzdělávací program pro ZŠ speciální - a učit podle něj to jedno, případně více dítek, v prostorách té své školy. To se, z velice pochopitelných důvodů, moc nikomu dělat nechce, takže odborníci se už na začátku snaží rodičům vysvětlit, ať dítě nedávají za každou cenu do inkluze, že ve speciální škole (nebo paragrafové) mu dost možná bude líp.

Individuálnější péče rozhodně ano, ale vhodnější přístup, pozor na to. Pro někoho by to mohl být vhodnější přístup, jiný by to mohl posoudit jinak. Obecně stále platí, že učitelé těch kterých škol jsou protiinkluzivní (vesměs, existují samozřejmě výjimky!) - tedy učitelé par. školy budou preferovat svoji školu pro žáky s MP i PAS, kdežto učitelé běžných škol budou taky preferovat paragrafovou školu, nicméně čistě proto, že se nechtějí inkluzí povětšinou vůbec zabývat. Znám několik případů, kde je běžná škola pro žáka s PAS lepší. Znala jsem i dívku s Downovým syndromem, která chodila do běžné ZŠ a byla spokojená (tehdy byla ve druhé třídě), extrémně tohle záleží na učitelích, asistentech.... A jak to třídní vysvětlí ostatním žákům a zejména rodičům ostatních žáků.

Já osobně jsem třeba proinkluzivní, ale zároveň vidím v českém školství spoustu chyb - v první řadě tu, že běžných učitelů se nikdo na začátku nezeptal, jestli inkluzi chtějí, a proti jejich vůli jim ji vnutili. Ona může fungovat, jen když je ten přístup správný/zdravý/pozitivní.... Ale to je zase jiné obrovské téma, to třeba někdy příště.

Upravené výstupy (doslova pojem snížené/minimální výstupy, ten je oficiální a najdeš ho přímo v RVP) mají prakticky všichni žáci s MP. Nemuseli by, teoreticky, ale logicky je lepší, když se učí jen ty výstupy snížené, které po nich požaduje MŠMT.

Žáci s ostatním typem postižení většinou výstupy nesnižují, a ani pro ně příloha RVP, která tyto výstupy upravuje, není tvořená.

Ne. Třídy, skupiny apod. byla tendence zrušit, právě tou dobou, co se ZŠ zřízené pro konkrétní typ postižení (v případě MP zákl. školy praktické, v případě ostatních postižení se to jmenovalo třeba "základní škola pro zrakově postižené") přejmenovaly na školy "paragrafové". V době, kdy ještě neexistoval zákon definující paragrafovou školu, takové skupiny a třídy existovaly, pro určitý typ postižení, v rámci běžných škol. Ale pak se jich hodně zrušilo, některé asi ještě fungují, to nevím jistě, ale určitě je trend je spíš eliminovat.

Paragrafové školy jsou tedy většinou výslovně celé školy, ne jenom skupiny. ;)

"Zvláštní" školy dřív byly školy pro žáky s mentálním postižením. S lehkým mentálním, přednostně.

Pak byly školy "pomocné" pro ty těžší případy - středně těžce (i když ti jsou sporní, dřív se diagnostikovalo maličko jinak) a hlavně těžce a hluboce mentálně postižení. Nebo s poruchou intelektu, jak se dnes říká, já vím, že už i MP je přežitek... Ale používám ho nadále. A taky tam byli všichni ostatní "nároční", tedy lidé s autismem, s kombinovanými vadami a podobně.

Ale žáci, kteří měli třeba jen zrakové postižení, ti mohli už kdysi chodit do běžné školy, pokud jim to ze strany ředitele bylo umožněno. A někteří si radši nechali přiznat mentální postižení a rodiče je dali zase do těch zvláštních škol - ale kvůli mentálnímu, ne smyslovému postižení (nebo pohybovému, ...).

Ještě před tím, než se ČR aspoň částečně naklonila inkluzi (muselo to být někdy začátkem 90. let minulého století - asi to souviselo s pádem komunismu), existovaly tzv. ústavy. Ústav pro duševně choré nevzdělával (!) osoby s mentálním postižením (byli tam namíchaní lidé s mentálním postižením spolu s lidmi s psychiatrickými poruchami). Ústav pro nevidomé, nebo Jedličkův ústav, nebo Ústav pro hluchoslepé atp. fungovaly "lépe" a tyto ústavy i děti vzdělávaly.

Dětem s mentálním postižením začalo věnovat pozornost teprve až to nově vytvořené speciální školství, v původních názvech zvláštní a pomocné školy. Speciální školství vzniklo taktéž kolem konce 80. let/začátkem 90. - souvisí to s tím minimálně inkluzivním přístupem, kdy lidstvo rozhodlo, že i děti s mentálním postižením mají právo na vzdělávání.